Historie sboru

Dějiny hasičského sboru v Lomnici se datují od konce 19. století. Ačkoliv se industrializace rozvíjela na Sokolovsku již v osmdesátých letech 19. století, zástavby v Lomnici byly ještě tehdy z valné většiny ve stavu, kdy mocná feudálního hospodářská stavení byla převážně dřevěná a polozděná. Teprve další výstavba změnila tuto situaci na zástavbu dobového období. Obytná i s převahou nespalného materiálu. Zavedením elektřiny se mohlo v těchto objektech opustit od původního výhradného užívání otevřeného ohně. Stará zástavba hospodářského města vytvářela značné nebezpečí vzniku požárů a jejich snadného rozšíření. Jeho zamezení a vlastnímu organizovanému boji požáry se však věnovala ve většině venkovských obcí kupodivu až malá pozornost. Obce sice vlastnily jednoduché technické prostředky potřebné při hašení, ale chyběla jim organizace pro řízení této činnosti.

Až za Bachovy vlády došlo k rozvoji organizované dobrovolné aktivity, kdy se občané sdružovali do spolků právně upravených spolkovým zákonem z 15. listopadu 1867. Krátce za sebou vyhořely v roce 1882 zcela dvory čp. 2 a 5. Počátkem roku 1883 v Lomnici vyhořela celá zemědělská usedlost na adrese 45. Oba velké požáry se staly posledním a bezprostředním podnětem pro založení spolku dobrovolných hasičů "Dobrovolní hasiči v Lomnici". Spolek s názvem "Dobrovolní hasiči v Lomnici", který si dal do stanov za své hlavní poslání "snižování škod způsobených ohněm a ochranu osob".

Prvním předsedajícím zvolili členové spolku nadučitele Eduarda Gartnera patřícího po dalších skoro dvacet let vedle obecního tajemníka Jana Wolfa a Josefa Hoffmanna k hybným silám rozvoje spolkové práce. Brzy se podporou činnosti nového spolku v obci zabývalo obecní zastupitelstvo. Nechalo na náklady obce postavit za domem, která byla slavnostně předána místním hasičům již 17. srpna 1883. Krátce nato zakoupila obec za 500 zlatých ještě čtyřkolovou sací stříkačku a po zkoušce provedené 15. srpna 1885 ji předala k používání hasičskému spolku. Novou techniku i své schopnosti mohli lomničtí hasiči prověřit hned v suchém roce 1885 při dvou požárech, jimiž vzplanuly nejdříve dvůr č.p. 32 s výměnkářským domkem č.p. 118 a posléze ještě bleskem zasažená stodola s kůlnou domu čp. 28. Podařilo se jim oba požáry lokalizovat a zabránit jejich většímu rozšíření. Společně se sousedními hasičskými spolky ze Sokolova a Svatavy zasahovali lomničtí hasiči dosti úspěšně na konci 19. století ještě při dvou velkých požárech v Lomnici. Shořely při nich 18. 3. 1893 zcela usedlost čp. 18 a z části i sousední objekty domů čp. 17a 19 a 24. 4. 1894 od ohně v domě čp. 36 postupně zapálené obytné a hospodářské budovy dalších devíti okolních domů. Volná počáteční spolupráce jednotlivých hasičských spolků obvykle sousedních obcí nebo malých oblastí se v krátkém čase rozrostla do pevné organizace. V rámci okresů vznikly okresní hasičské svazy a dobrovolné hasičstvo vytvořilo u nás i samostatnou organizaci hasičských žup sdružených v národnostně rozdělených zemských úředních orgánech. Kromě technických prostředků byli členové hasičského spolku v Lomnici postupně vybaveni, rozdílně podle svých funkcí, také jednotnou výstrojí a výzbrojí, k níž náležely především hasičská přílba, lezecký opasek se smyčkou, sekyra a stejnokroj. Původní hasičské poslání zakotvené ve stanovách rozšířil spolek organizovanými zásahy i při dalších pohromách, nehodách a neštěstích a stále znatelněji se hasičstvo podílelo také na společenském životě v obci a stalo se ozdobou významných a slavnostních akcí. V době První světové války se činnost dobrovolných hasičů sice nepřerušila, ale značně jí snížily možnosti válečné situace a hlavně odvedení jeich členů na válečné fronty. Již za války se začalo citelně projevovat zastarávání technického vybavení, na jehož modernizaci se však nalezly prostředky v obecní kase až několik let po skončení války. Nová zděná hasičská zbrojnice s garáží pro stříkačku byla postavena nákladem 20.149 korun u hájovny čp. 1. Její solidní a účelná stavba byla oceněna při župním dnu hasičského svazu okresu Falknov, jenž se konal v Lomnici 13. července 1924. Župní den se stal také příležitostí k dodatečnému ocenění čtyřicetileté činnosti lomnického hasičského spolku a cvičebních výkonů a dlouholeté práce jeho jednotlivých členů, kteří za ně dostali vyznamenání. Místní hasičský spolek převzal od obce další, ještě však mechanickou stříkačku a stará byla i s 50 metry hadic předána podle rozhodnutí obecního zastupitelstva z 8. 5. 1926 hasičům v osadě Lvov, která byla až dosud bez jakéhokoliv protipožárního zařízení. Zanedlouho se však rychlý technický rozvoj projevil i v modernizaci hasičských zařízení. Na slavnosti letnic 20. 5. 1928 převzali a hned zkušebně předvedli lomničtí hasiči svou první motorovou stříkačku opatřenou obcí za 30.000 korun. Stříkačka a její výkon dosahující tlaku 8 atmosfér se staly středem pozornosti zúčastněných odborníků i veřejnosti na lidové slavnosti, jejíž program byl vyplněn převážně akcemi hasičského spolku.

Na ubývaní požárů v obci a snízení jejich nebezpečnosti s evýznamně podílela preventivní odborná práce hasičského spolku. Prohloubila se ještě po přijetí požárního řádu obce obecním zastupitelstvem v prosinci 1926. Vzor pro něj zpracova lzemský hasičský svaz a v obci byl vadán jako vyhláška závazná pro každého občana. Zřejmě i tímto zpřísněním protipožární prevence se značně přispělo k omezení vzniku požárů, z nichž je v období První republiky doložen v obci je jeden větší požár. Vypukl večer 12. prosince 1930 a shořely při něm dřevěné stodoly a kůlny u domů čp. 42 a 43. Rychlý zásah lomnických i sousedních hasičů dokázal zabránit jeho rozšíření na vedlejší obytná stavení a spolehlivě se přitom osvědčila motorová stříkačka. K ní přibyla v roce 1937 ještě další, jíž byli vybaveni hasiči ve Lvově. Aktivita dobrovolných hasičů byla jako jeden z projevů svobodného občanského života po nastolení totalitního nacistického režimu v našem pohraničí v roce 1938 a rozpoutání Druhé světové války o rok později zastavena. Většinu odborných funkcí dobrovolných hasičských spolků převzal stát a jeho orgány a částečně i hospodářské subjekty. Protipožární prevence byla po dobu války těsně svázána s opatřeními vynucenými válkou.

Již v letních měsících roku 1945 začali první Češi, kteří přišli do Lomnice po skončení Druhé světové války, organizovat v obci nový veřejný život. Kromě místní správní komise, která se ujala správy obce a po volbách v květnu 1946 se přeměnila na národní výbor, založili v té době jako jeden z prvních a také nejstabilnějších spolek dobrovolných hasičů. Mohl navázat na předválečnou činnost lomnických dobrovolnýc hasičů a převzít do péče jejich zařízení a požární techniku. Postupně se zvyšoval počet členů spolku, do jehož práce se nakonec aktivně zapojili i občané silné německé menšiny, která v obci po odsunu velké části Němců v roce 1946 tůstala, ale občansky byla zrovnoprávněna až roku 1953 udělením státního občanství. K velmi aktivním členům spolku patřili v počátcích jeho poválečné existence zejména stálí funkcionáři výboru františek Janout, Karel Kuška, Václav Truhlář a Jaroslav Ptáček. Sílu spolkové členské základny dokládá na podzim roku 1948 složení spolkového výboru, který tvořili starosta a jeho náměstek , velitel sboru a jeho zástupce, jednatel, pokladník, zbrojmistr, strojmistr, vzdělavatel, tři výboroví členové, dva revizoři účtů a vedoucí zdravotní služby. K hlavním úkolům spolku patřily v odborné činnosti především výcvik členů, správa a údržba techniky, preventivní požární prohlídky v obci a vlastní zásahová práce při požárech a pomoc obyvatelstvu při ostatních živelných pohromách. I v této době se příznivě projevily v Lomnici výsledky soustavné protipožární prevence, kdy v opět suchém roce 1947 došlo jen k jedinému požáru. Vyhořelo při něm obytné stavení usedlosti čp. 3. Při sloučení obcí Lomnice a Týn rozšířili roku 1949 řady dobrovolných hasičů v Lomnici členové původně sdružení v samostatné, hasičském spolku z Týna. Společně se podíleli na likvidaci požáru zemědělské usedlosti v Týně, při němž bohužel uhořel i její majitel.

Od roku 1948 počal novy politický režim v naší zemi měnit společenskou strukturu i v dobrovolné občanské aktivitě, kterou reprezentovaly spolkové organizace. Při zajišťování požární ochrany posiloval stále výrazněji úlohu státních institucí a dobrovolné hasičské spolky změnily při tom své postavení postavení. Ještě zákon č. 62 ze 17. května 1950 o ochraně před požáry a živelnými pohromami nadále počítal vedle hasičstva z povolání a závodního také s dobrovolnou hasičskou činností občanstva sdruženého v místech s národními výbory. Stanovy jednotlivých hasičských spolků byly už zcela v závislosti na vzorových stanovách vydaných ministerstvem vnitra. Zákon o státním požárním dozoru a požární ochraně č. 35 ze 24. dubna 1953 šel v reorganizaci dobrovolného hasičstva ještě dále. Z původních spolků vytvořil Československý svaz požární ochrany jako jednu ze společenských organizací Národní fronty, která byla v celém státě jednotná a jejímiž základními články se staly místní jednoty. Jejich hlavními úkoly plynoucími ze zákona silně již ideologicky podbarveného měly být agitační a propagační činnost v masové přípravě občanů v boji proti požárům, spolupráce s národními výbory a závody při odborné přípravě sborů a organizace požárních hlídek. Také v Lomnici se po nabytí platnosti zákona z roku 1953 přetvořil spolek dobrovolných hasičů na místní jednotu Československého svazu požární ochrany. Ačkoliv i hasiči, od té doby přezvaní na požárníky, museli respektovat některé ideologické normy, kterými nadřízené složky zatěžovaly jejich a práci, zachovali si v mnohé ze své činnosti dosavadní přístupy a jejich odborné a společenské působení v místě zůstalo nadále stálým prvkem veřejného života.

V místní jednotě se organizovala a při řadě regionálních akcí ČSPO ji úspěšně zastupovala mládež. Technické vybavení motorovými stříkačkami se rozšířilo o nákladní automobil, ale rekonstrukce staré požární zbrojnice stávající se stále naléhavější byla až do sedmdesátých let odkládána a její údržba se omezovala na to nejzákladnější. Pravidelnou součástí preventivní požární péče se staly roční požární hlídky, jež nadále výrazně přispívaly k omezení požárů v obci. Požárníci se pravidelně podíleli na dobrovolné pracovní činnosti občanů organizované jako "akci Z", při které pracovali nejen na svých zařízeních a technice, ale rovněž při veřejných pracovních akcích a pomoci zemědělství. Velkým podílem přispěli k výstavbě a údržbě vodních nádrží a toků jako zdrojů hlavního hasicího prostředku. Nadále neopomněli přispívat svým dílem na pořádání slavnostních akcí v obci a při pořádání společenských zábav.

Ke konci roku 1958 bylo v místní jednotě ČSPO organizováno 53 členů. V šedesátých letech se v požární jednotě silně angažovali zejména Josef Lederer, Karel Machulka, Antonín Winter a Karel Stulík. Jejich přičiněním byla také navázána výměnná spolupráce s požárníky v bývalé NDR a dojednána součinnost při požární ochraně v obci s požárním sborem závodu Jiří podniku HDB Sokolov. V té době vzrostl zájem veřejnosti o práci v místní jednotce a tím se zvýšil i počet jejích členů, který při výměně členských průkazů ČSPO v září 1967 dosáhl 66 členů. Obrat však způsobilo ke konci 60. let vystěhování našich německých občanů do Německa a likvidace všech projevů liberalizace veřejného života po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Po přechodném fungování Českého svazu požární ochrany v první polovině 70. let byl ustanoven v celém státě jednotný Svaz požární ochrany ČSSR, jehož základní organizace v Lomnici měla na počátku roku 1975 jen 28 členů. Jejich počet se později přechodně sice zvýšil, ale jak celkovým úbytkem obyvatel obce, tak také jistým dopadnutím zájmu obyvatel o veřejnou práci v důsledku stále se utužující ideologizace se členská základna lomnické organizace silně snížila a až do 80. let se udržovala na průměrně zhruba třetině členstva z doby před Pražským jarem. I generačně se členstvo z některých rodin v té době vyměnilo. Konečně se ale za finanční prostředky MNV a s dobrovolnou prací požárníků přistoupilo ve druhé polovině roku 1977 ke stavební rekonstrukci hasičské zbrojnice. Započalo ji vybudování přístavby, na něž navázala celková stavební obnova. Celá akce byla dokončena v roce 1979 a při výroční členské schůzi v tomto roce byla zmodernizovaná stavba předána do užívání. Nadále věnovali lomničtí požárníci v 70. a 80. letech pozornost preventivní požární péči hlavně v individuálních prohlídkách, poplachových cvičení a osvětové práci. Jejich technické vybavení se však kromě drobné modernizace nerozšířila požární jednotka disponovala nákladním vozem typu Praga V3S a dvěma motorovými stříkačkami PPS 12. O tom, že však jejich prospěšná pravidelná práce přinášela ovoce, svědčí i fakt, že vzplanutí stohu slámy v noci 15. 8. 1982 na kopci nad Lomnicí se stalo pro lomnické obyvatele velkou událostí, jež posunula někdejší četnost vzniku požárů v obci do roviny neobvyklosti, až vzácnosti, za niž mohou být zdejší občané svým hasičům jen vděčni.

(zdroj: kronika SDH Lomnice 1883-2000)